Majitelé města:
Od 9. století byl majitelem český kníže, později český král.
1280–1316 město patřilo královské komoře.
1316–1321 Půta z Turgova, pán Hradiště. Město dostal do zástavy od krále Jana Lucemburského, který město vyplatil a daroval ho Markétě Přemyslovně, své švagrové, vévodkyni lehnické.
Busta z roku 1320 (muzeum Opera del Duomo Florencie).
1321–1322 Markéta Přemyslovna a Boleslav III. Lehnický (správce království českého). Markéta, dcera krále Václava II. a královny Guty Habsburské (Jitka Česká). *21.2.1296 Královice-Praha 10, +8.4.1322 Hradec Králové. O čtyři roky mladší sestra Elišky Přemyslovny, teta Karla IV.
Markéta se provdala 13.1.1303 za Boleslava III. Lehnického (*23.9.1291, +21.4.1352), 
vévoda vratislavský, břežský, lehnický. Boleslav III. zvaný Bílý, Slezský, Marnotratný (polsky Rozrzutny), Nehospodárný, Štědrý, Elegantní, Velkorysý (obrázek z náhrobku vévody Boleslava III.).
Vévodkyně Markéta zemřela v Hradci Králové při porodu svého třetího syna Mikuláše (*+7.4.1322).
Podle kronikáře a opata Petra Žitavského (1275-1339) je pohřbena na Zbraslavi. Podle historika Karla Josefa Bienera rytíře z Bienenberka (1731-1798) a Antonína Konstantina Vitáka (1835-1906) byla pohřbena se synem Mikulášem v děkanském kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové před oltářem Svatého Kříže.
Město se po Markétině smrti vrátilo Koruně České a Jan Lucemburský ho s vévodou Jindřichem Javorským vyměnil za Zhořelec.
V muzeu Dílo katedrály (Museo dell´Opera del Duomo) ve Florencii je od roku 1320 její busta s názvem Personificazione di virtù - Zosobnění ctnosti (sochař Tino di Camaino, 1280-1337). Bustu dal vytvořit Markétin otec český král Václav II. pro pro katedrálu Panny Marie v květinách (Santa Maria del Fiore).
1329–1337 Jindřich Javorský (vévoda svídnicko-javorský, +1345). Manžel princezny Anežky (1305-1337), dcery krále Václava II. a Elišky Rejčky.
1337–1346 Jan Lucemburský, český král.
1346–1365 Karel IV., český král a císař římský. Podle tradice navštívil město s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic v roce 1357, 1360 a 1363. Na počest Karla IV. byla v 19. století jedna z ulic pojmenována Karlov.
V letech 1349–1355 ustanovil Karel IV. správcem města Pešíka (Pešek, Benedikt, Beneš) Krabice z Weitmile (u Nového Bydžova).
Podle legendy byli jeho předkové jako děti odneseni v krabici do mlýna a tak dostali tento přídomek. Jeho příbuzný (pravděpodobně syn) byl Beneš Krabice z Veitmile (+27.7.1375), šlechtic, kněz, kanovník u sv. Víta. 1359–1375 třetí ředitel stavby katedrály, kronikář Karla IV.
Od roku 1355 správcem města Jiří (Jura) Pešek, sandoměřský palatin (zástupce panovníka).
1365–1398 Bolek (Boleslav) II. Malý Svídnický (*1312, +28.7.1368) na Książu (něm. Fürstenstein=knížecí kámen, Fürstenberg=knížecí hora) a Jindřich II. Svídnický (+1345), opolská knížata. Město získali 24.10.1365 za pomoc v diplomatických jednáních. Strýcové Anny Svídnické, třetí manželky Karla IV.
Opole, město v historickém horním Slezsku, severně od Opavy, na území dnešního Polska.
Anežka Habsburská (*1315 Vídeň, +2.2.1392 Svídnice), kněžna svídnicko-javorská, manželka Bolka II. Malého Svídnického, spolumajitelka města.
1398 město Dvůr se vrátilo královské koruně. Král Václav IV. městu potvrdil výsady, které mělo za Jana Lucemburského.
26.2.1399 král Václav IV. vydal na hradě Žebráku pro město Dvůr nad Labem nová městská privilegia a listinu, kterou daroval město své druhé manželce Žofii Eufemii Bavorské.
České královny, kterým patřilo věnné město Dvůr Králové v letech 1399–1918:
1. Žofie Eufemie (Bavorská), druhá manželka Václava IV.,
1399–1419 (majitelka 30 let)
2. Barbora (Celjská), manželka Zikmunda Lucemburského,
1437–1451 (majitelka 14 let)
3. Johana (Jana) z Rožmitálu, 2. manželka Jiřího z Poděbrad,
1458–1475 (majitelka 17 let)
4. Marie (Habsburská), manželka Ludvíka Jagellonského,
1522–1531 (majitelka 9 let)
5. Anna (Jagellonská), manželka Ferdinanda I.,
1531–1547 (majitelka 16 let)
6. Marie (Španělská, Rakouská), manželka Maximiliána II.,
1562–1603 (majitelka 33 let)
7. Anna (Tyrolská), manželka Matyáše Habsburského,
1616–1618 (majitelka 2 roky)
8. Eleonora (Toskánská Mantuanská), 2. manřelka Ferdinanda II.,
1627–1655 (majitelka 28 let)
9. Marie Magdalena Eleonora (Toskánská Mantovská/Mantuanská),
1656–1686 (majitelka 30 let) 3. manželka Ferdinanda III.
10. Eleonora Magdalena (Falcká), manželka Leopolda I.,
1686–1720 (majitelka 34 let)
11. Alžběta Kristina (Brunšvická Wolfenbüttelská), manželka Karla VI.,
1723–1740 (majitelka 17 let)
12. Marie Terezie, manželka Františka I. Štěpána Lotrinského,
1740–1780 (majitelka 40 let)
13. Marie Ludvika (Španělská), manželka Leopolda II.,
1791–1792 (majitelka 1 rok)
14. Marie Terezie (Neapolská), 2. manželka Františka II./I.,
1792–1807 (majitelka 15 let)
15. Marie Ludvika Beatrice (Modenská), 3. manželka Františka II./I.,
1808–1816 (majitelka 18 let)
16. Karolina Augusta (Bavorská), 4. manželka Františka II./I.,
1816–1873 (majitelka 57 let).
Ve 13. generaci sestřenice královny Žofie Bavorské.
17. Marie Anna Pia (Savojská), manželka Ferdinanda V./I.,
1873–1884 (majitelka 11 let)
18. Alžběta (Sissi Bavorská), manželka Františka Josefa I.,
1884–1898 (majitelka 12 let)
19. Zita (Bourbonská Parmská), manželka bl. Karla I.,
1916–1918 (majitelka 2 roky),
její práva byla zrušena rozpadem monarchie.
Osobnosti města Dvora Králové nad Labem:
Mistr Jindřich Dvorský z Helfenburka-Henricus Curius ab Helfenburg. *2.3.1505 Dvůr Králové, +15.9.1582 Praha.
Po studiích se stal mistrem na artistické (filosofické) fakultě Univerzity Karlovy, kde v letech 1530-1534 vyučoval. V roce 1539 byl jmenován přísedícím Dolní (kališnické) konzistoře. V letech 1542-1544 byl rektorem Karlovy univerzity. V roce 1546 byl zvolen opatem kláštera Na Slovanech (Emauzy), kde sloužil do roku 1572. Zároveň byl utrakvistickým děkanem u sv. Apolináře.
V roce 1572 požádal o návrat do katolické církve. Král Maxmilián II. ho v roce 1571 jmenoval administrátorem Dolní konzistoře, která se díky děkanovi Jindřichovi stala konzistoří katolickou. Jejím administrátorem byl Jindřich Dvorský do roku 1581.
Zemřel ve věku 77 let. Pohřben v klášterním kostele v Emauzích.
Mistr Matyáš Dvorský z Hájku–Mathias Curius ab Hagek (g=j). V některých pramenech psaný Matěj. *1520 Dvůr Králové, +23.3.1583 Praha. Profesor a rektor Karlovy univerzity. Znak a přídomek z Hájku mu udělil císař Ferdinand I. a společně s Tadeášem Hájkem z Hájku ho povýšil 1. 9.1554 do vladyckého stavu.
Matyáš Hájek vykonával různé církevní i světské úřady. Jako profesor univerzity udělil 14.7.1550 studentovi Tadeáši Hájkovi bakalářský titul. Tadeáš Hájek se stal později osobním lékařem císaře Rudolfa II.
Matyáš Hájek byl rektorem Karlovy univerzity 20 let, nejdéle ze všech rektorů, s třemi ročními přestávkami v letech 1559–1561, 1562–1572, 1573–1582. 
Zúčastnil se v roce 1575 sněmu, který schválil znění České konfese (Confessio Bohemica-Vyznání víry) pro nekatolíky. K České konfesi se v roce 1919 přihlásila Českobratrská církev evangelická.
Matyáš Hájek z Hájku zemřel na mor a byl pohřben v kapli Božího Těla na Karlově náměstí, která s Betlémskou kaplí byla pohřebištěm univerzitních profesorů.
Znak tvoří černý půlený štít. V horní polovině štítu je zlatá hrotitá koruna se 14 hroty (osm viditelných) a na každém hrotu má stříbrnou šesticípou hvězdu. Koruna je uvnitř červeně vyložena. Dolní polovina štítu je dělena pokosem na sedm pruhů, čtyři jsou zlaté. Nad štítem je kolčí přilba se zlatočernou točenicí a přikryvadly v barvách erbu. Klenot tvoří zlatá šesticípá hvězda mezi pravým zlatočerným a levým stříbrnočerným půleným býčím rohem.
Kaple Božího Těla (Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, Panny Marie a sv. Adaucta a Felixe) postavena Karlem IV. jako centrální stavba s hvězdicovým půdorysem podle kostela Panny Marie v Trevíru. Původně dřevěná s vysokou věží. Zakládající listina kamenné kaple má datum 1. 4.1382. Kaple sloužila k příležitostnému vystavování Reliquiae imperialis (ostatků říšských) - říšských klenotů a ostatků svatých. Svátek sv. Ostatků (původně svátek sv. Kopí a Hřebů Páně) byl 1. pátek po Velikonocích.
V roce 1403 ji předalo Bratrstvo Božího Těla (původně Bratrstvo Obruče a kladiva, které mělo ve znaku) Univerzitě Karlově. Rok po smrti mistra Jana Husa, v roce 1416 bylo na příkaz krále Václava IV. v kapli podáváno přijímání podobojí. Roku 1437 byl svátek sv. Ostatků určen na 1. neděli po Velikonocích, kdy byly opět vystaveny spolu s Říšskými klenoty.
Na zdi kostela byly umístěny kamenné desky s latinským a českým textem Basilejských kompaktát:
"Leta MCCCCXXXVII z rozkazanie Cziesarze Zigmuta a legatuow Basileyskych w tomto kostele hlasano Czesky Latinie uhersky a niemeczky, že Czechowe a Morawane Tielo Bozie a krew pod dwogi zpusobu przigimagic gsu wierni krzestiane a prawí synové cierkwe".
"Léta 1437 z rozkázání císaře Zikmunda a legátů basilejských v tomto kostele hlásáno česky, latinsky, uhersky a německy, že Čechové a Moravané Tělo Boží a krev pod dvojí způsobou přijímající jsou věrní křesťané a praví synové církve".
Kaple Božího Těla, mědirytina z roku 1606 od Jiljího Sadelera
Roku 1628 byla kaple Božího Tě
la svěřena řádu jezuitů, kteří zde působili do roku 1773, kdy byl řád zrušen. Císař Josef II. dal kapli v roce 1784 odsvětit a roku 1789 byla prodána za 900 zlatých měšťanu Václavu Lieberovi. Ten nestihl kapli ani zaplatit, protože zanedlouho po koupi zemřel. Nové Město prodalo kapli v dražbě Vojtěchovi z Eisentsteinu, který dal kapli v roce 1791 zbořit a zničil tak jednu z nejzajímavějších staveb české gotiky z doby Lucemburků.
Kaple sloužila společně s Betlémskou kaplí jako pohřebiště profesorů Univerzity Karlovy. Poslední zde byl pohřben M. Jan Campanus Vodňanský v roce 1622. Ve dnech 9.–20.5.2011 byly pod Karlovým náměstím objeveny zbytky kaple a několik hrobů univerzitních profesorů.
Mistr Matyáš Curius Dapsilius - Matěj Dvorský Slepý. Narodil se koncem 15. století ve Dvoře Králové. Zemřel v Lounech v druhé polovině 16. století. Datum jeho narození ani úmrtí není známé. Vystudoval fakultu svobodných umění na UK, kde se stal později mistrem. Byl rektorem (ředitelem) školy v Lounech. V roce 1550 napsal učebnici "Způsob vyučování pro 3. třídu škol venkovských", kterou v roce 1586 vydala tiskem Univerzita Karlova.
V některých zápisech bývá pro podobnost svého jména a stejného rodného města, spojován s rektorem Univerzity Karlovy Matyášem (Matějem) Dvorským z Hájku.
Potomci rodu Silvarů (Silber, Zilvar, Sylvar)
V roce 1371 se majitelem Pilníkova stal Ješek Silvár. V roce 1390 se stal majitelem Vlčic a Janských Lázní Jan Silvar ze Silbersteinu. Silvarové byli významným šlechtickým rodem. Patřil jim hrad Silberštejn a statky Žacléř, Petrovice, Mladé Buky, Pilníkov, Vlčice, Svoboda nad Úpou, Janské Lázně (tehdy Svatojanská Teplice), Lánov, Třebouševes, Dobrá Voda u Hořic, Javorník, Domoslavice, Rokytník, Bílá Třemešná, Horní a Dolní Brusnice, Žireč a Podhoří (původní název pro Sylvárov, Žirečskou a Městskou Podstráň).
Jan Silvar Starší (Jan VII.) na Podhoří (Sylvárov) měl dceru Annu Rozinu II. (+1.5.1620 Praha), která si v roce 1609 vzala svého bratrance Jana III. Spolu měli Annu Polyxenu (*1610, +1611), Jana IV. (*1610, +1617), Adama (*1612), Marii Beatrici (*1614, +1618), Kryštofa Rudolfa (*1615, +1617). Anna Rozina II. zemřela v Praze, pohřbena v Choustníkově Hradišti.
V roce 1622 byl poslední z rodu Silbersteinů Adam Jan III. odsouzen ke ztrátě majetku a vypovězen ze země. Synovec Jana Silvara Staršího Adam Jan III. Silvar byl výnosem z 5.11.1622 zbaven 2/3 majetku za účast ve stavovském povstání (1618-1620) proti císaři a rodina byla vyhoštěna ze země.
Jan Silvar starší (Jan VII.) a jeho syn.
Vedle vchodu na věž kostela sv. Jana Křtitele je ve zdi zasazen náhrobní kámen, na kterém je vytesána postava rytíře. Po obvodu náhrobku je vytesán nápis:
"JAN STARSSI RYTIRZ ZILWAR Z ZILWARSTEINA A PILNIKOWA A NA PODHORZI. LETA PANIE 1605 DEN SWATEHO DIWISSE GINAC... (hynouc, zahynul, zemřel). PAN BŮH RAČ MU DATI LEHKE ODPOČINUTI" (*1554, +9.10.1605, v neděli na svátek sv. Diviše). Jeho náhrobek byl na rodové hrobce v chrámu sv. Jana Křtitele. Na současné místo byl přenesen v roce 1839.
18.6.2007 našla archeoložka Mgr. Hana Burdychová pod dlažbou před oltářem Panny Marie Lurdské v kostele sv. Jana Křtitele náhrobek (65x130 cm) se znakem Zilvarů a částečně čitelným nápisem:
"SYN UROZENÉHO PANA JANA ZILWARA UMRZEL K... (LÉTA) PANIE ....5, W SOBOTU PO PAMATCE PROMIENIENY PANA KRISTA NA HURZE TABOR." 
(Syn urozeného pana Jana Zilvara umřel k... (ránu, večeru / léta) Páně ...5, v sobotu po památce Proměnění Pána Krista na hoře Tábor). Rok úmrtí je nečitelný, může to být rok 1595, nebo 1605. Svátek Proměnění 6.8.1595 byl v pondělí, sobota po svátku byla 11.8. V roce 1605 byl svátek v úterý, sobota po svátku Proměnění Páně 10.8.1605. Silvarův syn nemá na náhrobku jméno, zemřel pravděpodobně při narození nebo krátce po něm a ještě nebyl pokřtěn. Jeho otcem byl Jan VII.
Znak tvoří červený štít s černým hornickým klínem směřujícím doprava. Nad štítem je hrncová přilba se zlatou šlechtickou korunou a přikryvadly v barvách erbu. Červená symbolizuje oheň (světlo), kterým si horník svítil. V klenotu znaku Silvarů je černá orlice s červenou zbrojí hledící doprava. Na náhrobku syna Jana Silvara hledí orlice (her
aldicky) doleva. Orlice se dostala do klenotu Silvarů podle znaku Cách, odkud pocházel jejich předek Wolf Ulstats (Ulstadt) a které mají v erbu černého orla.
Erb Silvarů ze Silbersteina je i na východní straně Staroměstské radnice v Praze (černý štít, bílý klín směřuje do pravého horního rohu).
Podle trutnovského kronikáře Šimona Hüttela (1530-1601) pocházel předek Zilvarů Wolf Ulstats (Ulstadt *1035) z Cách. 9.6.1056 začal u Trutnova stavět hrad Břečtejn (břečťan). Zanedlouho daroval knížeti Spytihněvovi stříbrné nádoby a svícny. Kníže ho povýšil do šlechtického stavu a změnil mu přídomek na Zilvar, Silvar (něm. Silber = stříbro). Jako erb mu kníže udělil červený štít s černým hornickým klínem a do klenotu černou orlici s červenou zbrojí, na památku jeho rodného města Cáchy.
Podle rodové pověsti byl znak a přídomek ze Silbersteina udělen na Vyšehradě 30.8.1056 knížetem Spytihněvem II. (1031-1061) Wolfovi Ulstatsovi. Pověst neodpovídá skutečnosti, protože v 11. století nebyly udělovány heraldické erby.
Silberstein=stříbrný kámen, zřícenina hradu u Vlčic, podle legendy dříve zvaná Břecštejn, Břečštejn=prkenný kámen. Pod hradem je ves Hrádeček, kde ve své chalupě zemřel československý a český prezident Václav Havel (*5.10.1936, +18.12.2011).
Jan Hartman z Hartmansteinu. V roce 1606 dal na jižní straně kostela postavit křestní kapli, které byla zbořena 1899. Na kapli byly sluneční hodiny a husitský kalich. Kámen s kalichem byl po zboření kaple zazděn na půdě kostela. Pamětní deska byla ze zdi kaple přenesena do lapidária mezi náhrobky. Na desce je jméno donátora a nápis: A Deo firmata durant 1606 (od Boha potvrzené trvá), mors ianua vitae (smrt vchodem k životu). Syn Jana Hartmana se stal rejtarem (jízdní voják) a odešel do jedné z mnoha válek 17. století.
Jan Hatrman vlastnil tvrz (č. 13/152 /141) na Hořejším předměstí do roku 1597, kdy byla prodána Jiřímu Petterovi. V roce 1824 Anna Petterová provdaná Burgrová prodala tvrz Jakubu Manichovi, který ji prodal v roce 1849 Josefu Trnkovi. 2.10.1864 prodal Josef Trnka dům městu, které ho přestavělo na nemocnici. 10.9.1865 ji vysvětil administrátor děkanství kaplan Josef Šrámek.
Dnes ubytovna Střední školy informatiky a služeb na Benešově nábřeží 141.
Jan Václav Bergl *23.9.1719 Dvůr Králové, +15.1.1789 Vídeň (Rakousko). Barokní malíř. Vystudoval Malířskou akademii ve Vídni pod vedením malíře Pavla Trogera (1698-1762).
Byl vyhlášeným umělcem a stal se dvorním malířem císařovny Marie Terezie. Jeho obrazy jsou v mnoha kostelích a zámcích střední Evropy: Čechy, Rakousko, Slovensko, Maďarsko). Namaloval tři soubory Křížové cesty. Největší Křížová cesta je ve Dvoře Králové, kterou Bergl věnoval zdarma pro kostel sv. Jana Křtitele (1759-1899, obrazy restaurovány 1994-1997), od roku 1913 v Městském muzeu. Další křížová cesta je v Opočně a v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Letohradě-Orlici (za 2000 zlatých).
20.6.2019 byl jmenován čestným občanem města Dvora Králové a 22.9.2019 byla Janu Václavu Berglovi odhalena pamětní deska na Hoření bráně ve Dvoře Králové. Berglův rodný dům (dnes parkoviště) stál na protější straně brány.
Karel Josef Biener rytíř z Bienenbergu (Včelí hora) *4.11.1731 Slaný, +20.1.1798 Jílové u Prahy. Napsal Dějiny Dvora Králové.
Od dětství se věnoval české historii a archeologii. Sbíral starožitnosti, rukopisy, staré zbraně, náčiní, ozdoby, obrazy, mince, nápisy a popelnice. Po ukončení soukromého vzdělávání vystudoval v Praze stavovskou inženýrskou školu a v roce 1751 vstoupil do armády. Zasloužil se o stavbu pevností a tím i o vítězství v sedmileté válce (1756-1763) mezi Velkou Británií, Pruskem a Portugalskem proti Francii, Rakousku, Rusku, Švédsku, Sasku a Španělsku. Za tyto zásluhy byl jmenován vrchním inženýrem generálního štábu.
V roce 1769 ho česká a uherská královna Marie Terezie povýšila za zásluhy do rytíského stavu a jmenovala ho adjunktem (pomocným úředníkem) krajského úřadu v Litoměřicích. Stal se vynikajícím topografem. Císař Josef II. mu zadal vytvoření mapy českých zemí a části Slezska, které zůstalo v Rakouské monarchii a vypracování plánů na stavbu Josefovské pevnosti, kterou řídil francouzský inženýr Claude-Benoit Duhamel (1721-1808).
Po odloužených letech u armády odešel v roce 1775 do civilu a byl jmenován hejtmanem v Hradci Králové. Zde napsal devět archeologických spisů a knihy o historii dvou významných a důležitých měst v kraji: Dějiny Hradce Králové a Dějiny Dvora Králové nad Labem (1782). Z této knihy čerpali kronikáři, pisatelé a historikové v pozdějších letech. V roce 1779 se stal hejtmanem kouřimského kraje.
V roce 1786 koupil Hrádek u Jílového a přestavěl ho na zámek, který pojmenoval Bienenberg (Včelí hora). V zámecké kapli Včelího Hrádku vystavil vzácné předměty, které získal ze zrušeného sázavského kláštera. Pro svou profesionalitu je nazýván otcem a zakladatelem české archeologie. Vytvořil první velkou archeologickou sbírku v Čechách a vydal první katalog pravěkých nálezů v Čechách. V r. 1778 vlastnil již velmi rozsáhlou a unikátní sbírku, která však byla po jeho smrti ve veřejné dražbě po kusech rozprodána. Věnoval se sbírání šlechtických erbů. I v této činnosti se stal profesionálem a byl jmenován oficiálním posuzovatelem správnosti erbů.
Při korunovaci Františka II. na českého krále 9.8.1792 byl pasován na rytíře svatého Václava. V roce 1795 ho císař František II. povýšil na barona (svobodný pán), ale dekret, kterým jeho jmenování vstoupilo v platnost, mu byl doručen až po jeho smrti v roce 1798. Zemřel na Včelím Hrádku v Jílovém u Prahy.
Pater Pankrác Ignác Borč *1.3.1791 Dvůr Králové n.L., +3.1.1824 Kuks. Někdy se psal latinsky Pancratius (vysl. Pankracius). 
V jeho rodném listě je uvedeno místo narození Králův Dvůr nad Labem. Kněžské svěcení přijal 3.4.1814 a stal se kaplanem ve Dvoře Králové.
S Václavem Hankou ho seznámil jeho přítel a městský justiciár Jan Nepomuk Sklenčka.
16. září 1817 přivedl Jan Sklenčka Václava Hanku k pateru Borčovi a ten s nimi šel do kostelní kobky, aby si prohlédli husitské šípy. Společně našli ve věžní kobce pergameny se staročeskými písněmi, Astronomický rukopis a Gratianův (Graciánův) dekret. 
Pergameny byly nazvány podle místa nálezu Rukopis královédvorský. Podle svědectví básníka Karla Jaromíra Erbena věděl kaplan Borč o pergamenech v kobce dávno před Hankovou návštěvou. Kostelník Jan Šáfr (tehdy měl 14 let), vypověděl v roce 1867, že byl s nimi v kobce a na zem spadlé pergameny podal P. Borčovi a ten je podal Václavu Hankovi.
Pater Borč působil ve Dvoře Králové do roku 1818, kdy byl přeložen do Lanžova jako administrátor farnosti. V roce 1820 se stal v Kuksu fundatistou (chrámový zpěvák a varhaník). Později vypověděl, že on sám našel pergameny (RK).
V pozůstalosti patera Borče se našlo knižní 1. vydání Rukopisu Královédvorského. Na jeho přední stranu si P. Borč napsal: „Ego inveni." (já našel). Za nálezce ho považoval i děkan Jan Puš a jeho bratr Václav Puš. Pater Pankrác Borč zemřel v Kuksu ve věku 33 let. Pohřben v kostele Nanebevzetí Panny Marie (za šporkovským zámkem). Jeho náhrobní kámen je vsazen ve venkovním schodišti domu (restaurace) na místě kostela.
V knize Géniové církve a vlasti je u jeho jména zapsána tato věta: „přispěl hlavně, že rukopis Královédvorský šťastně nalezen.“ Básník K. J. Erben napsal v roce 1858, že P. Pankrác Borč je skutečný nálezce.
JUDr. Jan Nepomuk Sklenčka *12.10.1792 Česká Skalice (Dvůr Králové), +13.3.1837 Dvůr Králové. Jeho otec zemřel na souchotiny 24.7.1810 ve věku 48 let.
Jan vystudoval gymnázium v Hradci Králové, kde byl jeho spolužákem student Václav Hanka z Hořiněvse. Později byli spolužáky i na Karlově univerzitě v Praze, kde studovali práva. Po studiích získal ve Dvoře Králové místo justiciára (právník, městský soudce) a městského písaře. S manželkou Marií měl 3 děti. Nejstarší syn Richard (*18.11.1819 Dvůr Králové).
Jedním z jeho potomků byl i divadelní pedagog a herec Ota Sklenčka (*19.12.1919 Hradec Králové, +10.10.1993 Praha).
Antonín Pavel Wagner *3.7.1834 Dvůr Králové–Česká Podharť (ulice Antonína Wagnera č.p. 598), +26./27.1.1895 Vídeň (+ve 20 hodin). Vyučil se kupeckému řemeslu a obchodoval s plátnem. Později nastoupil do sochařské dílny Josefa Maxe, kde už pracoval jeho bratr František.
Jeho sochy zdobí radnici ve Vídni, Národní muzeum (na rampě socha Čechie, Moravy a Slezska, Sochy z mramoru Františka Josefa I. a Alžběty, dalších 17 soch uvnitř muzea, na průčelí sochy Géniů nesou svatováclavskou korunu) a Národní divadlo (na průčelí Záboj a Lumír, na západní straně Hudba, Tanec, Historie, Poezie. Dvě sochy: Drama a Opera) v Praze.
Se svým starším bratrem Františkem pracoval na zakázkách pro Hradec Králové a v roce 1857 vytvořil sochu Záboje ve Dvoře Králové. V roce 1867 zhotovil bustu Václava Hanky (v Schulzových sadech). Zemřel na srdeční mrtvici a byl pohřben na Vídeňském ústředním hřbitově (zde je pohřben např.: Emil Holub +1902, L. van Beethoven +1827, J. a J. Straussové +1849, +1899).
František Wagner *1.12.1821 Dvůr Králové, +16.9.1864 Vídeň. Sochař. Starší bratr Antonína Pavla. Rodiče obou sochařů: otec Jan Wagner, matka Kateřina rozená Maršová. Bydleli v domku č. 21 v Jeronýmově ulici (dnes ulice Antonína Wagnera 598). František byl vyučený kupec a obchodník s plátnem, později pracoval v sochařské dílně svého učitele Josefa Maxe.
Na jejich rodném domě byla pamětní deska se jmény obou bratrů. Dům později vyhořel a na jeho místě byl postaven jiný. Pamětní deska, nově umístěná, byla věnována Antonínu Wagnerovi.
Antonín Svojsík *13.1.1835 Holice, +1.2.1880 Dvůr Králové n.L. Syn Tomáše Svojsíka (psaný Svojšík), a Kateřiny Svojsíkové. Antonín měl tři bratry, kteří padli v bitvě u Náchoda v prusko-rakouské válce v roce 1866. S manželkou Ludmilou měl 4 syny: Alois, Antonín František (Benjamín, zakladatel českého Junáka), František, Gustav.
Antonín Svojsík pracoval jako četnický strážmistr. V roce 1877 přišel do Dvora Králové, kde získal místo c. k. tajemníka na okresním soudu ve Dvoře Králové nad Labem. Bydlel s rodinou v domě v Kostelní ulici (dnes Palackého 93). Zemřel ve věku 45 let na zápal plic. Pohřben 3.2.1880 na Starém hřbitově ve Dvoře Králové nad Labem.
Bedřich Tinus *1815, +24.5.1880 (údajně +23.7.1883). Hostinský, majitel domu s Božím okem na náměstí. V roce 1850 byl zvolen 1. purkmistrem (starostou), do roku 1860, 1866-1867, 1876-1878. Založil trojtřídní školu v roce 1852, z chudobince dal v roce 1855 vytvořit nemocnici a podílel se na dobudování železnice v roce 1858. Údajně s ostatními podnikateli neprodal pozemky, protože jako hostinský měl povoznictví a "vozil hosty na dráhu". Dráha musela být postavena daleko od města.
Antonín Konstantin Viták *9.6.1835 Čáslav, +6.3.1906 Praha-Královské Vinohrady. Básník a spisovatel. Gymnázium vystudoval v Hradci Králové. V roce 1856 vstoupil v Lipníku nad Bečvou do řádu piaristů (zaměřen na výuku dětí), kde přijal jméno Konstantin a studoval teologii. V semináři protestoval proti výuce v němčině. Po třech semestrech byl z řádu i ze semináře vyloučen.
V roce 1860 se připravil na učitelské zkoušky v Brně. Po jejich složení nastoupil na učitelské místo v Jevíčku, kde poznal svou manželku Irmu. S ní měl tři děti. V roce 1864 vydal v Brně Nejstručnější mluvnici českou. V letech 1865-1868 byl učitelem náboženství na dívčí škole (Komenského ulice) ve Dvoře Králové. Zde také prožil prusko-rakouskou válku, kterou popsal v díle Paměti starého učitele.
V roce 1867 vydal k 50. výročí nalezení Rukopisu královédvorskému Dějiny královského věnného města Dvora Králové. V úvodu napsal: "Kojím se plnou nadějí, že skrovná práce má od obecenstva příznivě přijata bude, tím spíše, že podniknul jsem ji z nejvroucnější lásky ke Dvoru Králové, jenž požívá jména u všech národů vzdělaných, a vším právem si zaslouží, aby k oslavě padesátileté památky dne toho, jímž proslulost jeho začala, dějiny jeho vydány byly."
Po odchodu ze Dvora Králové pobýval v Brně, v Kroměříži, ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Litomyšli a v letech 1878-1899 v Poličce. Dvakrát byl sesazen z učitelského místa. Praha se stala jeho posledním působištěm.
Antonín Schulz *20.2.1852 Pelhřimov, +16.2.1922 Dvůr Králové n.L. Vystudoval gymnázium v Jindřichově Hradci. Dal se zapsat na studium práv do Vídně, odkud přešel studovat práva do Prahy. Pracoval u soudu v Chotěboři, v Jindřichově Hradci a ve Dvoře Králové.
Spisovatel, zakladatel muzea a parku Schulzovy sady ve Dvoře Králové. Podle parku byla pojmenována blízká škola. Zajímal se o historii a staré památky. Některé z nich objevil a věnoval muzeu. Po odchodu do penze zpracoval, s pomocí historika Zikmunda Wintera, archiv města Dvora Králové, který je uložen ve Státním okresním archivu v Trutnově. V Národním muzeu je uložena nejstarší městská Pergamenová kniha a tzv. Papírová kniha.
V letech 1892-1926 psal knihy o historických památkách a událostech. V roce 1918 napsal knihu s tímto zajímavým a dlouhým názvem: Podkomoří J. M. Králové, Jan N. ze Šternberka, úřední návštěvou ve sklepení kostelní věže královédvorské r. 1771 (Podkomoří Její Milosti Králové, Jan Nepomuk ze Šternberka). Kniha pojednává o kontrolní návštěvě podkomořího Její Milosti Králové pana Jana Nepomuka hraběte ze Šternberka, otce zakladatele Musea království českého. Další ze Schulzových knih je Průvodce Dvorem Králové nad Labem-1921, povídky a divadelní hry.
Pod dlažbou chodníku objevil románskou apsidu kostela sv. Jana Křtitele. Zasloužil se o opravu kostela Povýšení Sv. Kříže (kostelíček), Staré radnice, Kohoutova dvora a Šindelářské věže.
Pohřben na městském hřbitově ve Dvoře Králové. Na náhrobku má tento nápis: Antonín Schulz, rada vrchního zemského soudu, spisovatel, archivář, konzervátor, čestný měšťan královédvorský; jeho choť Marie Schulzová roz. Slámová; Vladimír Schulz, profesor a čestný ředitel gymnázia, akademický malíř a grafik.
Otto Gutfreund *3.8.1889 Dvůr Králové, +2.6.1927 Praha. Sochař a zakladatel kubismu. Narodil se čtvrtý z pěti dětí v české židovské rodině Karla a Emilie Gutfreundových. 1903-1906 studoval na Škole výtvarných umění v Bechyni, v letech 1906-1909 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze. V roce 1909 odjel do Paříže, kde se seznámil s Augustinem Rodenem (1840-1917) a Pablem Picassem (1881-1973). Gutfreund se zúčastnil bojů 1. světové války a v Paříži vstoupil do Cizinecké legie. V roce 1916 byl na tři roky uvězněn.
Z Paříže se v roce 1920 vrátil do Prahy a žil střídavě v Praze a ve Dvoře Králové. V roce 1926 si vzal a manželku Miladu Lindnerovou.
Mezi jeho nejznámější díla patří sousoší Babička s vnoučaty (1922) v Ratibořicích, mince v hodnotě 5,-Kč (1924), pomník T.G.Masaryka (1926, 1947 kopie, 1990 kopie) v Hradci Králové.
2.6.1927 utonul při koupání ve Vltavě v Praze.
Pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze (podle některých zpráv měl být pohřben na židovském hřbitově ve Dvoře Králové). Na jeho rodném domě v Tylově ulici je umístěna pamětní deska.
MUDr. Josef Moravec *15.8.1850 České Petrovice (u Ústí nad Orlicí), +3.8.1937 Dvůr Králové. Lékař, poslanec Českého zemského sněmu, starosta místního Sokola, v letech 1887-1891 starosta města. Vystudoval na univerzitě ve Vídni. Byl prvním českým studentem, který na vídeňské univerzitě závěrečnou řeč za studenty přednesl česky.
Ve Dvoře Králové založil gymnázium a několik českých škol. Prohlásil: "Dvůr Králové byl, je a bude navždy českým městem." Jeho životním heslem bylo: "Cizí nech a nehanob, svoje miluj, braň a zdob."
Tomáš (Garrique) Masaryk *7.3.1850 Kopčany, +14.9.1937 Lány. Do Dvora Králové přijel profesor Masaryk na pozvání své posluchačky Marie Balejové na schůzi živnostníků, která se konala v Hankově domě. Po schůzi byl Masaryk pozván na pohoštění do Grandhotelu, kde strávil delší čas.
Na Hankově domě byla umístěna pamětní deska, během 2. světové války schována a odhalena opět v roce 1946. V roce 1948 odstraněna a odvezena na neznámé místo. Pravděpodobně zlikvidována.
10.6.1926 byl ve Dvoře Králové uvítán jako prezident Československé republiky tehdejším starostou Václavem Měšťákem. Předseda Okresní správní komise Jindřich Šimek požádal prezidenta Masaryka o dovolení nazvat Okresní nemocnici ve Dvoře Králové jménem pana prezidenta. Prezident svolil a nemocnice dostala název Masarykova nemocnice. (Petra Janáková 2012, Diplomová bakalářská práce: Osudy pomníků TGM ve Dvoře Králové).
Jaroslav David *26.9.1893 Stanovice u Kuksu, +5.6.1942 Pardubice. Poštovní úředník. Legionář z 1. světové války. Při zabrání kostela sv. Jana Křtitele pro novou církev československou v roce 1924, byl první, kdo pronikl z kůru po provaze do kostela a otevřel hlavní dveře.
Až do roku 1942 pracoval na poště ve Dvoře Králové. Popraven v Pardubicích na Zámečku (Larischova vila) za schvalování atentátu na R. Heydricha.
Jaroslav Bilina *3.3.1896 Čáslav, +5.6.1942 Pardubice. Starosta města Dvůr Králové. Jeho velkou zásluhou bylo vyjednání hranic po zabrání Sudet. Díky němu zůstal Dvůr Králové v Čechách, většina obcí v okolí města se stala součástí Německa.
Popraven v Pardubicích na Zámečku (Larischova vila) za schvalování atentátu na R. Heydricha.
Tomáš Halík *31.8.1856 Nové Dvory u Kutné Hory, +22.4.1944 v Praze. Historik a spisovatel. V letech 1892-1919 byl profesorem na gymnáziu (Vyšší c.a k. gymnázium Františka Josefa I.) ve Dvoře Králové, kde učil dějepis, zeměpis a němčinu. V letech 1920-1926 působil ve funkci ředitele královédvorského gymnázia. Založil městské muzeum a byl spoluzakladatelem městské knihovny.
Napsal několik vlastivědných knih:
1904 F. A. Špork a památky umění sochařského v Betlémě.
1933 Průvodce po Kuksu a Betlémě.
1927 Průvodce po Dvoře Králové n.L. a popis budovy gymnasijní a další spisy.
V důchodu se přestěhoval do Prahy, kde ve věku 88 let zemřel.
Karel Jarolínek *5.4.1888 Temešvár (Timisoara, Rumunsko), +25.2.1970 Dvůr Králové n. L. Architekt.
Zúčastnil se lyžařského závodu v Krkonoších na velikonoční pondělí 24.3.1913, kde na Zlatém návrší zahynul Bohumil Hanč (*19.11.1886, +24.3.1913) a Václav Vrbata (*11.10.1885, +24.3.1913).
Jarolímek v letech 1924, 1928, 1932, 1936, 1948 vedl čs. družstvo na Zimní olympijské hry. Projektoval lyžařské můstky v Krkonoších a Vysokých Tatrách.
Karel Jarolímek po dohodě s Hančovou vdovou Slavěnou (Jaroslava *11.5.1890, +15.7.1940) zajistil mladému Bohumilu Hančovi (*3.5.1913, +26.3.1985) vzdělání na střední průmyslové škole ve Dvoře Králové a nechal ho bydlet ve svém domě (dnes Junák-Skautský dům).
4.4.1998 byl Karlu Jarolímkovi udělen titul "Čestný občan" in memoriam a na jeho domě, kde sídlí Junák-český skaut Středisko Zvičina, byla odhalena pamětní deska od sochaře Jaroslava Černého. Odhalení se zúčastnili vnučky Karla Jarolímka Iva Dattelová a Hana Opavová, předseda ČOV Milan Jirásko, představitelé města a skauti s náčelníkem Josefem Šturmou.
Jan Zdeněk Bartoš *4.6.1908 Dvůr Králové n.L., +1.6.1981 Praha. Skladatel a hudební pedagog, čestný občan města Dvora Králové n.L. Studoval Obchodní školu a ve stejném období studoval hru na housle u Karla Huršla v Hradci Králové. Jako koncertní mistr hrál v Egyptě, Indii, Indočíně, na Madagaskaru. Krátce působil v Paříži. Po návratu do vlasti si doplnil vzdělání na Pražské konzervatoři u Otakara Šína.
Po osvobození naší vlasti v roce 1945 byl mnoho let vedoucím odboru hudebního na ministerstvu kultury a informací, později na ministerstvu školství a kultury. O roku 1958 do konce svého života působil jako profesor a později jako ředitel pražské konzervatoře. Jan Zdeněk Bartoš vytvořil 235 skladeb s opisovými čísly všech hudebních žánrů, jež se vyznačují technickou dokonalostí a osobitou invencí.
Za skladatelské dílo a pedagogickou činnost byl odměněn vyznamenáním „Za vynikající práci“ a v r. 1973 byl jmenován zasloužilým umělcem. Vedl naše komorní soubory na mezinárodní soutěž komorních těles do Bruselu, kde obhájily prvenství naší komorní hudby v interpretačním umění. Byl předsedou Mozartovy obce v Československu.
5.6.1968 byl jmenován čestným občanem města Dvora králové. 10.6.2018 byla na jeho rodném domě v Hlávkově ulici 839 odhalena pamětní deska za účasti jeho dcery Zdeňky.
Některé osobnosti podle zápisů z Pamětní knihy Děkanství, z kronik Bedřicha Söllnera, Emanuela Pocheho, Antonína Konstantina Vitáka a Kroniky města Dvora Králové (1988).
prof. RNDr. Karel Martinek DrSc., *20.7.1933 Dvůr Králové n.L., +12.4.2021 Dvůr Králové n.L. Žil v Lanžově v místě zvaném "Nebesa". Významný vlastivědný badatel. Od roku 1945 člen Junáka ve Dvoře Králové.
Na zasedání Československé akademie věd v Praze dne 30.11.1988 byl zvolen řádným členem–akademikem. Karel Martínek člen korespondent ČSAV, vědecký tajemník ČSAV a ředitel Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Do roku 2020 byl jedním z navrhovatelů na Nobelovu cenu v oboru fyziologie a lékařství.
Akademik Karel Martinek je mezinárodně uznávaným odborníkem v oboru molekulární enzymologie a aplikované biochemie. Zasloužil se o založení micelární enzymologie, jež se nyní rozvíjí ve více než 20 laboratořích ve světě. V roce 1982 mu udělil ÚV KSSS (Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu) a Rada ministrů SSSR (Svazu sovětských socialistických republik) Leninovu cenu za zavedení nových způsobů léčení v kardiologii.
Karel Martinek zmapoval a popsal památky v okolí Dvora Králové, Zvičiny a Horní Brusnice. O svých bádáních psal v časopise Vlastivědné čtení. V roce 2005 obdržel Cenu města Dvůr Králové. Napsal knihy: Tešnovská přehrada (2009), Lázně u Mariánské studně pod Zvičinou (2015), Zvičina (2020).
Karel Martinek objevoval sochy a sousoší od Horní Brusnice, přes Pecku až na Novopacko, které v 19. století vytvořil vynikající sochař Johann Kuhn (*1.1.1863 Horní Brusnice, +15.4.1899 Horní Brusnice) z Horní Brusnice. Tento sochař je v cizině srovnatelný s italským sochařem Michelangelem Buonarrotim, ale u nás nedosáhl tak velkého významu jako Michelangelo. Syn sochaře František Xaver Kuhn (*2.6.1888 Horní Brusnice, +29.7.1932 Horní Brusnice) byl farářem v kostele sv. Mikuláše v Horní Brusnici.